Dnes tančím svým indiánským spokojeným , naplněným životem. Vím, že vše si můžu rozhodnout sama podle svých potřeb. Beru plnou zodpovědnost za svůj život. Cítím svou svobodu, protože jen Já se můžu zotročit " Jaký si to udělám, takový to mám". Tady a teď jsem tvůrkyní svého života.

Mou vášní je tanec, pohyb a řeč těla, bubnování, oheň a praskání dřeva, tmavá obloha posetá hvězdami, čakrová jóga, chození jen tak bez cíle, čtení knih, dobré jídlo, ceremonialní kakao, roční období, rituály a také můj velký zvířecí průvodce.

               PES  SANTIÁGO ALCHYMISTA

 Našel si mě sám a tančili jse spolu  15 let

Díky němu jsem teď tam, kde mám být. V chaloupce v nádherném prostředí a zde i odešel do zvířecího nebe. Vždy byl u mě a já u něho a tak to zůstane navždy. Děkuji mu za mou i jeho společnou cestu životem.

JSEM SOUČÁSTÍ PŘÍRODY 

Mohu si tvořit pravdivý svět. Propojovat se s Matkou zemí, přírodou, Sluncem Tata Inty i s Duchem Hor Apus. Cítit jejich esenci.  Jsem  vděčná za každou chvíli svého života. A proto s nadšením sdílím to, co mi ukázalo takto žít.

Skrze aktivní taneční meditace se propojím hlavně sama se sebou a dotýkám se tak plně svých Hvězd.

      ODPOVĚDI A ROZHODNUTÍ HLEDÁM V SOBĚ.

Dnes už si dokážu udržet svoje místo na Zemi a pečovat o svůj prostor.
Můj život zaplnují už jen ti lidé, kteří mě berou takovou jaká jsem a to je pro mne důležité. Vážím si sama sebe.

Přestala jsem se ztotožnovat s rolí objeti a dnes už vím, že změnit můžu jen sama sebe – v podobě léčení svých zranění a né lidí okolo mě, včetně mého muže.

Nacházím jiná řešení i odlišný pohled na danou věc. Mám odvahu a chuť zkoušet nové věci. Nebojím se nezdaru, protože vím, že je to cesta, která mě učí.

KAŽDÝ Z NÁS JE INDIÁN, JEN SI TO MUSÍ DOVOLIT...A NÁSLEDNĚ ŽÍT.

Jsem mentorkou  aktivních ženských meditací Mohendžodáro, kde skrze tanec, zpívání, uvolnění, třesení,sounáležitost, doprovázím ženy ke svému indiánskému srdci.

 Umím se naladit na potřeby ženy a probudit tu indiánskou esenci, jak být svobodná, kreativní, láskyplná, hravá, divoká a zároveň jemná, citlivá, respektující k sobě i k druhým. Vzít zodpovědnost za svůj život chce velký kus odvahy, ale pak je to jízda, ze které nebudeš chtít sejít.  

JE PRAVDIVÁ

Jedna z cest, která vede k té pravé ženské podstatě, je dát si sama se sebou rande. Ucítit plně své tělo, naplňovat své ženské potřeby, uvolnit se do meditace a vnést to do každodenního života.

K tomu, ale vedla dlouhá cesta sebepoznání a sebelásky, kterou jsem ztratila. Nechala jsem upadnout svou indiánskou ženskou Duši do propasti až na úplné dno, kde jsem už nevěřila v sebe, v lásku ani v život. Byla jsem vyhořelá, vyčerpaná, vycucnutá a vyprahlá indiánka.

BEZ ENERGIE , LÁSKY, SEBEDŮVĚRY, BEZ TĚLA....

Nemohla jsem jíst, spát, vyplakala jsem moře slz a neustále se utápěla ve svém úzkostném životě. A ještě k tomu jsem si držela masku toho, že se nic neděje a vše je báječné, v pohodě a hlavně, že to vše zvládnu. Tyto okovy jsem si sama nasadila a táhla je s sebou do zamlženého údolí stínů.

Jako malá jsem ráda běhala  po lese, milovala jsem vůni trávy, kytek, listí. Byla jsem nadšená obdivovatelka všech ročních období a s tím i spojené vůně.Brouzdala jsem se v potoce, koupala v rýbníku, pekla brambory v ohni a v zimě sáňkovala, bobovala a bruslila na ledu s místníma klukama z vesnice.

Byla jsem šťastná a vůbec mi nevadilo, že mám o 4 čísla větší brusle a ještě k tomu chlapecký.

Měli jsme spoustu zvířat a já se mohla prohánět jen tak bez sedla na koni, jako malá divoška. Jezdila jsem na motorce i v bugině a kočírovala jsem na saních v minus 20 psí spřežení jako kdybych byla v Laponsku, stačil mi náš pes Rex, staré saně a ještě menšího pejska, za kterým náš Rex běžel - taková motivační hra a já jela  rychlostí blesku.

Dodnes cítím ten pocit svobody a už jako malá jsem věděla, že já držím to lano. Svítilo slunce a sníh se třpytil, byla jsem svobodná, štastná. Byla jsem, ale zároveň zodpovědná za své činny. Když jsem si popálila nohu od výfuku, byla to moje zkušenost a nikdo jiný mi v tom nemohl pomoct, jen já sama. Příště jsem si dávala pozor kam dávám svojí nohu

 Můj táta nám vždycky říkal:

" Až spadneš hubou na beton, pak teprve budeš vědět, co máš dělat, nemá cenu ti to říkat dopředu".

A MĚL PRAVDU....

Ta moje přirozenost a autentičnost divoké indiánky šla se mnou dál. Ze školky mě vyhodily, byla jsem společensky nepřizpůsobivá a už v pěti letech jsem jasně věděla, že některé učitelky nemají cit pro dětskou duši.

A malá Péťa už tenkrát věděla a slíbila si, že to bude dělat jinak.

Ze střední už jsem raději odešla sama a dobrovolně. Věděla jsem, že potřebuji být svobodná. Moje rodiče to tenkrát vzali velmi dobře a já šla pracovat. Následně ve svých  17 letech jsem odešla z hnízda a stala se orlicí, která ráda vysoko létá.

Byla jsem jiná, odlišná a život se se mnou moc nemazlil. Pak jsem narazila na téma LÁSKY. Vždy jsem jí byla plná a měla jsem pocit, že všechnu Lásku, kterou v sobě mám můžu rozdat a tak jsem rozdala i tu pro sebe. 

Ve vztazích jsem byla stále v jednom bludném kruhu a mé ženství nebylo plně rozvinuto. Nevěděla jsem jaké to je, být ženou ve své síle. Vždy jsem milovala naplno, nechtěla jsem o ten pocit přijít.

Tím jsem dusila, házela vinu na ostatní. Mé sebevědomí, má sebeláska, mé svobodné já se pomalu vytrácelo a začala jsem se stavit do role oběti.

V jednom vztahu jsem byla, tak připoutaná a lpěla jsem na něčem co už dávno nefungovalo. Rozchod byla pro mne jistá jízdenka do hlubin svojí Duše. Dnes už vím, že se to muselo stát, a jsem z celého srdce ráda, že se to stalo, ale v tu chvíli byla má představa o životě velmi naivní.